NÁVRAT DO "HISTORIE"

065-Nové Město nad Metují v 18. století 066-Jaroslav Neuman, majitel Výrova, žijící od mládí v Americe. 067-Jaroslav Neuman, majitel Výrova, žijící v Americe 068-Nové Město nad Metují - ze staré barvířské dílny 069-Jan Voborník, ředitel škol v.v., městský archivář a kronikář

Výňatek č. 5 z knihy "Nové Město nad Metují a jeho kraj" vydané na začátku druhé světové války z iniciativy představitelů města. Jar. Moravec: Výrov. Už tam pomalu po tom, co tam před půlstoletím asi bývalo, nebude takřka ani památky. Jen na dvou, třech místech trochu kamení, jež dává tušit přibližně místo staré zemanské tvrze. Jinak vše už zarostlé stromovím, jedlemi, smrky a různým křovím. I starou kapličku 14 svatých pomocníků, skrytou na konci staré, již nepoužívané cesty od Klopotova, našel zub času, takže před rokem musela býti opravována, aby se nerozpadla docela. Stala se nakonec spíš ukrytým dostaveníčkem zamilovaných než místem zbožného rozjímání. (Byla opravena roku 1938. Není písemných dokladů, kdy byla postavena, ale zdivo nasvědčuje velmi starému původu. Pro její stáří svědčí i titul zasvěcení. Kaple, byla opatřena novou vazbou nákladem města. Tvrdou červenou krytinu daroval p. Vintera, rolník z Krčína. Aby bylo zabráněno vnitřnímu poškozování, byla opatřena železnou mříží nákladem Lidové hospodářské záložny. Vyzdobena obrazy Panny Marie a P. Ježíše a zarámovaným obrazem 14 Sv. pomocníků, který daroval člen měst. rady p. Jos. Kubín. Zvenčí byla omítnuta a podezděna a uvnitř vymalována a na hřeben střechy upevněn železný kříž. Tak byl opraven i starý dubový sloup P. Marie na Výrově, na novém zinkovém plechu vymaloval kostelní architekt a řezbář Bittner z Nového Města obraz Panny Marie Svatoňovické. Nový dubový sloup, který byl přizpůsoben věrně podobě starého a již shnilého sloupu, daroval pan řed. Rezek. Ostatní náklady opatřeny dobrovolnými sbírkami.) Dokud ještě stával starý Výrov, nebyl to jen tak bezvýznamný hrad, byl kdysi dobře postavený a opevněný na svou dobu. Není přesně známo, kdy vznikl, ani kdy zanikl. Bartoloměj Paprocký ve svém "Diadochu o stavu panském" na str. 154 uvádí, že počátkem 15. století to byl majetek pánů z Dubé a že k hradu patřily jako zboží vsi Bradle, Žďár a Spy, i některé vzdálenější vesnice, z kteréhožto nadání byla povinnost odvádění 2 kop grošů českých ročního úroku, učiněné kostelům v Náchodě a v Třebechovicích Hynkem z Dube, a jež jim bylo zajištěno na zboží Výrově. (Paprocký píše ve shora uvedené knize: "Anno 1414 donatio duarum sexagenarum groshorum anno pro ecclesiis in Náchod et in Trzebechovitz nobilis. Dominus Hynko de Duba alias de Trzebechovitz nomine Fratris sui Domini Henrici de Duba dědit donavit: super bonis Výrov.") Je velmi pravděpodobné, že hrad Výrov za husitských nepokojů byl zbořen a úplně zničen, neboť při založení Nového Města nad Met. ležel již asi v troskách a je v listinách, které Jan z Kácova, zakladatel města, pro nově vystavené město dal vyhotoviti, několikrát nazýván "starý pustý hrad" (r. 1527). Ale ještě dnes dost dobře si můžeme udělati představu o výstavbě staré tvrze, která patrně, jak dříve bývalo, měla spodek z tvrdého kamene a vrchní část, zvaná též "paláce", byla zroubena ze dřeva. K východu a severovýchodu táhne se ve skále vylámaný hradní příkop, někdy jistě hodně hluboký, dnes už takřka zasypaný. Příkop je široký skoro 10 metrů. A tam, kde se zužuje až na 3.5 metrů, tušíme místo, kde býval asi padací most a výjezd z Výrova na bradelskou rovinu. Ještě v letech 1890 a snad i později byl tento vchod do staré tvrze dobře znatelný podle zachovaného tam klenutí, přes něž se tehdy dalo chodit, jak pamětníci ještě dnes potvrzují. Stávalo s té strany od "Nové skály", což lze i dnes bezpečně zjistiti. Podle toho také usoudíme, kudy šla původní cesta na Výrov. Táhla tehdy ještě hustě zalesněným ostrohem, na němž stojí dnes město, dolů k Metuji, asi dnešní ulicí "Pod hradbami", podél "starého mlýna" (dnešní měst. elektrárna) brodem přes Metuji v místech, kde stojí nyní Studynecký most, a úvozem nad "Drevníkem" příkře vzhůru přes doubravu k Nové skále a do hradu. Vysoký val, opatřený mocnou zdí, chránil hrad se strany východní a jižní, na straně západní a severní byl přístup znesnadněn strmou skalní stěnou, svažující se až k Metuji a hlubokým údolím. Základní zdivo valu podle zachovaných zbytků bylo 1.75 m silné. Části zdiva jsou dodnes trochu patrný, jakož i pravděpodobná místa dvou bašt, z nichž první bránila přístup do hradebního příkopu na straně jižní, druhá pak na severu hájila hradební bránu. Na vrcholu tohoto valu je ještě dnes znatelno několik schodů, kde novoměstští ptáčníci mívali své čihadlo. Tam chytával a líčil na ptáky, více však jen ze záliby, klopotov-ský barvíř a ptáčník, starý pan Svoboda z č. 23c, tchán bývalého našeho velkouzenáře a starosty města Františka Mervarta (†1936), i poslední novoměstský ptáčník a obchodník ptactvem pan Kalvach z předměstí č. 38C. Přilehlé vsi Bradle a Žďár, které bývaly vinicemi a Bradle měly i poplužní dvůr, v r. 1639 zanikly, když Švédové, zmocnivše se Nového Města, obě vsi vypálili a vydrancovali. Dnešní osada Bradle, patřící Novému Městu, je na zcela jiném místě, než stávala stará ves původní a vznikla také mnohem později, dávno po zániku bývalé vesnice, která se rozkládala na rovině u Výrova, kde jsou nyní pole, asi pod dnešními vilami a přiléhala k lesnatému svahu Rezeckého údolí, o čemž svědčí až dosud zachované pojmenování staré "Primasovy studánky" (Primas nebo primátor byl v češ. městech královských i poddanských první, nejpřednější osobou mezi konšely čili radními. V jeho ruce vloženo hospodářství obce, tedy zde i Bradel a lesů přilehlých, k jehož poctě obdržel pramen živé vody jméno "Primasova studánka") na stráni pod Smolákovou restaurací, kde Bradelští se zásobovali pitnou vodou, poněvadž na bradelské rovině voda nikde není. Děd řezníka Karla Škváry v ulici Českých bratří, Fr. Škvára (†31. V. 1910), při orání svých polí u Výrova vyoral někdy v letech šedesátých min. století na těchto místech staré dřevěné potrubí, o němž se usoudilo, že přivádělo vodu od poplužního dvora ze starých Bradlí na Výrov. Žďár pak více již nevznikl, zůstalo jen pojmenování Žďárského kopce, kde asi původní ves se rozkládala. V starých městských zápisech najdeme, že po zkáze obou vsí obyvatelstvo jejich přesídlilo do údolí klopotov-ského a založilo dnešní část města zvanou Klopotov. Jako všechny staré hrady mají své pověsti, má je i Výrov, o jehož majitelce ze 13. století Gertrudě se zachovala zvěst, že při lovu u Studynek se splašil její kůň a nešťastnice i s ním sletěla se stráně přímo do víru řeky Metuje a utopila se. Dodnes se říká víru pod skalou na městské plovárně "Gertrudin vír". A přece, i když po letech snad všechny, i dnešní známky starého rytířského sídliště středověku zaniknou, zůstane Výrov trvale v paměti i budoucích pokolení. Jeť totiž dějištěm první části posledního, nedokončeného historického románu největšího českého písmáka své doby, mistra Aloise Jiráska "Husitského krále", kde se o něm dočteme zejména v 5, 6 a 45. kapitole. Zvláště pak nás zaujme postava tehdejšího, asi již posledního majitele a obyvatele Výrova, Ambrože Litvína z Výrova, starého válečníka, husitského hejtmana a kdysi ohnivého sirotčího kněze a kazatele a na konec houževnatého vyznavače Českobratrské jednoty. Tenkrát, to byl Výrov ještě ve své slávě a třeba už velmi starý, přec to byl "hrádek Výrov, vysoké, čtyřhranné stavení s přístavky, většinou roubenými, hrazený zdí a dvěma baštami. Pod ním k řece i k potoku příkře ne-schůdné srázy". (Alois Jirásek: Husitský král, I. díl, kap. 8., strana 90.) Smutně se tehdy - bylo to v r. 1460 - v záři červencového krásného letního odpoledne se zbytkem svého houfu vracel do něho Ambrož Litvín z Výrova, unavený válečným řemeslem, které provozoval daleko v Polsku a vých. Průších, až někde u Baltického.moře, kde s houfcem válečných bratří, on, účastník strašné lipanské porážky českého husitství, sloužil vojensky dlouhou dobu pěti roků. Před pěti lety jel vesele do vojny se svým jediným synem Janem. Zpět se vracel sám bez něho. Nechal ho tam teprve sedmnáctiletého v šarvátce v Červenkově rotě proti posádce německých rytířů u Kvidziny. A tam také někde na kraji lesa ho pochoval, svého jediného synka, svou chloubu a radost, svého Jeníka a s ním všechny své životní naděje. Vracel se ze zlomeným srdcem a strašlivou výčitkou svědomí nad osudem svého dítěte. Jel ze Slezska cestou od Náchoda na svém koni v čele svých lidí přes Dobenínskou výšinu podle kostelíka sv. Václava od Vrchovin, "stíny staré doubravy na rozlehlém ostrohu, již obtékala řeka Metuje" (Alois Jirásek: Husitský král, I. díl, kapit. 8., strana 90.) - místy, kde teprve za půl století vzniklo Nové Město nad Metují. Zanechal válčení nadobro, zůstal na staré tvrzi u svého strýce Tobiáše a naslouchal po dlouhé zimní večery vášnivým výkladům českobratrského kněze Martina, rodáka z Krčína, kdysi žáka Rokycanova a vyznavače učení Petra Chelčického, aby na konec učinil ukrytý Výrov útočištěm pronásledovaných vyznavačů té nové české víry. A tak vedle Martina našel u něho ochranu i Petr Koliát, pražský student, když utekl ze staroměstského vězení. To bylo za nejkrásnější doby českého království, a za panování nejslavnějšího krále, pana Jiříka z Poděbrad. Dnes je Výrov majetkem soukromým. Patřil koželuhovi Jos. Neumanovi z Klopotova č. 23C (†1918), po němž jej zdědil jeho syn Jaroslav Neuman, který letos na jaře ve věku 68 let zemřel daleko v Americe, kde žil na odpočinku jako bývalý voják a štábní seržant podkovář jezdeckého pevnostního pluku americké armády. Podivný byl osud tohoto posledního majitele místa bývalé staré slávy husitské. Pan Jaroslav Neuman býval textil, expedientem u bývalé zdejší fy. Winternitz & Reich v čp. 48C (dnes dům Z. Bleiera), kde pracoval pod vedoucím této firmy, dnes již zemřelým p. Rud. Bernatzkým, pozdějším zakladatelem stávající fy. A. Bernatzky, tkalcovna, máj. Ant. Nyklíček. V 21 letech z obavy před nastávajícím odvodem utekl až do Ameriky ke svým příbuzným Tomkovým, kteří pocházeli z chalupy čís. 5 c v ulici Pod hradbami (majitel Frant. Špringr, trafikant). Ale nečekalo ho tam nic příjemného. Zkusil vše možné, byl umývačem nádobí v hotelích i zlatokopem v Kalifornii i lovcem zvěře v prériích, až pak - ironií osudu - dal se dobrovolně odvésti k americkému vojsku k jízdě. A tehdy musel i svoje rodné jméno a příjmení přizpůsobiti novým poměrům a hlavně anglické výslovnosti, před níž neobstálo křestní jméno Jaroslav. A tak se stal Josiphem a z Neumana po americku Newmanem. A nikdy se k nám už nevrátil. Jako voják prodělal mnoho, snad všechny boje a polní tažení americké armády dávno ještě před světovou válkou, bojoval na Filipínách, v Číně při tak zvaném povstání boxerů, účastnil se obsazení ostrova Kuby, dva roky válčil v Mexiku a byl i na konec v řadách armády Spojených Států ve světové válce na francouzské frontě, kde byl i raněn. Plných 30 roků sloužil jako voják. Jeho posádka byla ve známé pevnosti Fort Rusell ve státě Wyoming, poblíže indiánské reservace, kterou chránila. Tam také žil ve Fort Aarrenu, Box 132, stát Wyoming, u svého starého kamaráda seržanta Barnetta na odpočinku a odtud zajížděl si často na různé lovecké výpravy, jak to tamní život dovoluje. A právě letos na jaře přišla od pana Stan. Šerpána, veřejného notáře z Omahy, Nebras-ka, zpráva, že dne 3. dubna 1939 v ranních hodinách byl štáb. seržant podkovář Josiph Newman, zapsaný pod čís. 1,014.963, ve svém pokoji jednoho hotelu, kde spal, v městě Red Oak, stát lowa U. S. A., nalezen mrtev, podlehnuv ve spánku mrtvici. Podle téhož sdělení byl mrtvý krajan dne 5. dubna v témže městě se všemi vojenskými poctami tamního odboru americké legie v 10 hodin dopoledne pohřben na hřbitově Evergreen na vojenském oddělení (The Lorain Post Plot). Tak skončila životní pouť tohoto tak zajímavého rodáka našeho města. Psával často svým příbuzným i známým do Nového Města, zejména panu továrníku Jar. Herzigovi, byv. starostovi a druhu svého dětství, a sliboval, že se už brzy vrátí nadobro domů, že se těší na svou rodnou zem a město, a doma pak že bude teprve vyprávět, co všechno zažil a zkusil. No, už se tedy nevrátí ani nám nic nepoví. Ve svých dopisech uvedl několikráte, že ze svých dalekých cest z vojny i z pozdějších let nashromáždil si mnoho cenných památek, počítal, že je toho plných 10 beden, to že vše přiveze s sebou a daruje museu svého města. Kdyby se podařilo toto dědictví získat, byla by to jistě ta největší památka po panu Neumannovi v městském museu. Někdy v r. 1925 chtěla naše obec Výrov zakoupiti a upraviti, co by se ještě dalo, a proto bylo panu Neumanovi v této věci do Ameriky dopsáno, avšak marně. Pan Neuman odpověděl, že se již brzy vrátí domů, že starý Výrov dá do pořádku sám a žádal, aby nebylo od něho požadováno to, co vždy považoval za nejcennější ze svého majetku ve staré vlasti a co má pořád tolik rád. Ale léta utíkala a pan Neuman nejel a nevracel se. A svůj starý Výrov ani své rodné město a své staré druhy neuvidí, ani nesloží svoje kosti v půdě své domoviny, jak tehdy psal městské radě. Už zůstal navždy tam daleko za velkou vodou Atlantického oceánu. Po projednání pozůstalosti, což bude asi nějaký čas trvat, poněvadž p. Jaroslav Neuman zůstal do smrti starým mládencem, stane se Výrov majetkem žijící sestry Neumanovy, pí Marie Středové, která žije se svým manželem v rodném jeho stavení na stráni pod Výrovem v Klopotově, kde také její otec a druhý již zemřelý bratr Bohuslav, majitelé Výrova, kdysi provozovali koželužství. Je tam odtud překrásná vyhlídka na město, které se před Vámi objeví jako krásná kamenná pohádka se všemi třemi věžemi. Však mnohý malířský štětec velkých našich kumštýřů malířů zvěčnilo jedinečný ten pohled. V málo známém díle Aloise Jiráska, jediném to jeho cestopisném pojednání - "Orlické hory", akadem. malíř a mistr staré doby Karel Liebscher také tento pohled zvěčnil svým velkým uměním. I mnoho jiných pěkných obrazů z Nového Města tenkrát v roce 1882 u nás zhotovil. Dva z nich uveřejňujeme. Většina těchto obrazů je dnes cenným majetkem městské obrazové galerie. Byla získána darem od byv. okres, správní komise (r. 1929). Starý Výrov, památka dávno zašlých dob, odolává již skoro půl tisíciletí úplnému zániku a my doufáme, že poslední stopy, jež dosud zůstávají, podaří se ještě zachrániti a udržeti jako odkaz velké minulosti generacím příštím. (Prameny: AI. Jirásek: Husitský král. Paďouro-va pamětní kniha města. K. Janků: Průvodce Novým Městem nad Metují a okolím z roku 1909). Jan Voborník. Barvírny a bělidla v Novém Městě nad Metují včera a dnes. Jak ten čas letí! Jak se všecko mění kolem nás i v nás! Generace přicházejí a odcházejí a s nimi mizí vše, co tu kdysi bylo: nízké roubené chalupy vysokých střech s převislými lomenicemi, malých okének a nizoučkých dveří, staré opukové ploty kolem nich s ne-třeskem a žlutým rozchodníkem, všecko také taková stará generace, a na jejich místě, vedle nich i kolem nich vyrůstají vznosné moderní budovy s moderním zařízením uvnitř a moderními lidmi v nich. Co teď lidé vědí o tom, jak se šatili a jak žili naši mužové a ženy před 100, před 200 lety ve všední den! Teď je všechno samý chvat, životem se přímo řítíme jako ta auta kolem, div neklopýtnou naše nervy i srdce. Když si však zajdeme na starobylé naše náměstí, tu jako by minulost prstem na nás zakývala, jako by nám někdo známý-neznámý mile ruku na hlavu položil, důvěrně do očí pohleděl, vlídně se pousmál a tiše zašeptal: "Byli jsme a budem!" A pojednou se vám zdá, že okna u všech domů kolem se otvírají a z nich vyhlížejí lidé dávného oblečení, jiní k vám z podloubí pospíchají, i od zámku, školy a kostela, vlídně se na vás usmívají a přátelsky tisknou vám ruku. Ro-jek, Smetana, Fr. Smola, pan Straka z Nedabylic, ba sám Jan Černčický z Kácova - ano, minulost je v nás a my v minulosti. Jak milé je pobesedovat s našimi starými sousedy, pamětníky dávných dob! Takový rozhovor s klopotovským starým panem Štaudou, kostelníkem Borůvkou, bohužel silně nahluchlým Janem Kafkou, ale i mladším vševědou Jaroslavem Tomkem vydá za celé knihy. Mnoho vám poví o zašlých časích sokolský písmák Joza Tomek, mnoho ví stará paní Zákravská, která v době táborů před 70 lety tolik měla "potahování" se soudy pro účast na táboře na Dobeníně právě tak jako její tehdejší ženich a potomní manžel Ferdinad Zákravský i ostatní Sokolové s jednatelem Josefem Králem v čele. Co toho věděl zesnulý již (r. 1936) policejní inspektor Karel Frinta, co rovněž již zesnulý nadšený divadelní ochotník a horlivý Kácovan Oldřich Šrůtek (nar. 1848, zemř. 1937), starý mládenec a humorista, povoláním formštechr, jak se tehdy říkalo, poněvadž barvířům zhotovoval umělé formy na potiskování látek. Ten k nám promlouvá už jenom svými zápisky, samorostlými básničkami a vzpomínkami pamětníků. Jako každá sklenice má vlastní svůj tón, tak každé město má svůj vlastní tep, svůj vlastní, osobitý život. Dnes i v minulosti. Ale o tom jsem vám nechtěl vyprávěti, spíše jen malou clonu poodhaliti z minulosti našeho města, obraz, jaký mu dávaly naše barvírny a bělidla. Bělidlo! Barevna! Byly zřizovány všude tam, kde v okolí vládlo tkalcovství a v místě byl dostatek měkké vody a potřebná travnatá plocha. A v našich horách zněl klepot tkalcovských stavů a vrčel kolovrat od-pradávna. Někdy bylo lépe, jindy hůř, nikdy však příliš dobře a nikdy blahobyt. Byli obchodníci, kteří domácím tkalcům prádlo prodávali a hotové zboží od nich kupovali, byli - a dosud jsou - i jiní, kteří jím jen tkaniva k zpracování svěřovali a od práce zaplatili. Někteří skupovávali upředený len od hospodářů a domácím tkalcům jej prodávali. Posledním takovým přezákem v Novém Městě byl Jan Krouželka z čís. 43 c v letech sedmdesátých minulého století. Prodával přízi tkalcům, přadeno po 12 až 14 krejcařích; pro poslední jeho přízi už žádný tkadlec nepřišel a tak si ji musel dáti setkati sám; plátenictví už odzváněli nadobro. Však ať tak či onak, tkanivo nebo utkané již zboží potřebovalo ještě další úpravy a k tomu byla právě horská bělidla a barevny. Barvířství je staré umění, látky uměli barviti již staří Egypťané, Indové, Číňané a Japonci, jak se o tom na některých místech zmiňují i Herodot a Plinius, odtud přešlo do Řecka, potom do říše římské a konečně dále k nám. Že naši dávní předkové také látky barvili, o tom svědectví vydávají nálezy ve starých pohřebištích, na příklad - abychom nešli daleko - nález kusu nachové látky v popelnici u Jaroměře a červené látky ve Smiřicích. Vypisovati, kdy, jak a čím se barvilo ve starověku a jaké změny v barvivech způsobilo objevení Ameriky, by zabíhalo do přílišných podrobností a vymyká se účelu tohoto článku. Barvířství bylo řemeslo, kterému se bylo třeba řádně vyučiti a zvláště v době slávy cechů musel každý tovaryš projíti trpkou školou praktického výcviku, nežli byl připuštěn k samostatnému výkonu své živnosti. Když se mladík vyučil a stal se tovaryšem, dostal od vrchnosti Wanderbuch a vydal se do světa na zkušenou. "S "pinglem" na zádech", tak o tom podle vypravování Jos. Těmína píše ve sborníku Od kladského pomezí Dr. T. J. Mikeš, "cylindrem na hlavě a holí v ruce putoval od města k městu a navštívil všechny místní barvíře, ucházeje se o práci. Mistr mu především prohlédl ruce, má-li je dosti umazané od indychu a není-li to jen člověk potulný, práce se štítící, a podle potřeby buď jej přijal nebo odmítl. V záporném případě zůstal však tovaryš u mistra často po několik dní, ovšem jen jako host, načež přijav nějaký příspěvek na cestu vydal se na další, často bludnou pouť. Stávalo se někdy, zejména v době svátků, že se u mistra sešlo více vandrujících tovaryšů. Ve dne byli hosty mistrovými, na noc si je rozebrali místní tovaryši. Příslušníci cechu barvířského, koželužského, kloboučnického a kominického se titulovali navzájem "švagře" a přísně dbali různých formalit. Tak na příklad když přišel vandrující tovaryš, jemuž někde říkali také "fremd", k mistrovi, spustil po němečku: "Verzeihen Sie, Herr Meister, sind Sie Herr Meister ?" Mistr mu odpověděl též německy: "Ja". Nato tovaryš: "Ich wiinsche Ihnen, Herr Meister, guten Tag" a nyní začal vyřizovati pozdravy ode všech barvířských mistrů, u kterých v poslední době byl, ovšem, že po česku." Kolik bylo u nás barvíren při založení Nového Města, kde byly a jaké byly, dnes zatím pro nedostatek času nemůžeme zjistit. Byly na náměstí i na obou předměstích, zejména na Horském, kde bylo vždycky vody dost. Místa svá také často měnily, jak jednotlivé dílny zanikaly a nové se zřizovaly. Když za Marie Terezie a Josefa II. byl všemožně podporován průmysl, zejména také textilní, nastaly našim tkalcům a s nimi i běličům a barvířům lepší časy. Padiaur v úvodu ke své Historii Nového Města praví, že "na konci 18. a zvláště na začátku 19. století velice se povznesl obchod s textilním zbožím. V o-kolí se všude rozmohlo tkalcovství, jež dodávalo ohromné množství lněných látek, které zdejší obchodníci skupovávali, bílili a barvili a potom do světa vyváželi a že tu tehdy dvě veliké tiskárny a jedno bělidlo byly založeny a že konečně roku 1815 vídeňským fabrikantem Vincencem Strnadem byly tu postaveny stroje ke zhotovování pikového zboží." Skutečně v té době zřídil si velice zámožný soused Adolf Tláskal, majitel domu č. 41 a na náměstí, velikou barevnu a mandl a r. 1788 Antonín Michael Hartman, máj. domů č. 39 a a 40 a, bělidlo dole u řeky (dnes č. 60C), jež po jeho smrti roku 1830 přešlo na syna Antonína Hartmana, který však běličství na nějaký čas zanechal a ve svém domě č. 39 a si zřídil pálenku. Když však vláda uvalila na výrobu lihu vysokou daň, vinopalnictví zanechal a r. 1846 bělidlo obnovil. Po něm se majitelé Často střídali. Delší dobu byl jeho vlastníkem Kristián Holzbecher, horlivý spolkový pracovník, který se později odstěhoval do Zliče u České Skalice. Potom je koupil Theodor Böhm, jenž v letech 1890 až 1892 je zdokonalil podle nových vymožeností a požadavků a rozšířil je o mandl a úpravnu, avšak r. 1909 vše prodal firmě Osterreichi-sche Bleich- u. Appretur Gesellschaft za 380 tisíc korun a věnoval se jen knihtiskárně a litografii. Avšak ještě téhož roku koupila toto bělidlo firma V. Blábola a spol. z Chvalkovic a pronajala je bývalému svému společníku Frant. Demuthovi. Od jeho smrti vede bávod jeho zeť Fr. Šonka. Bílení látek a tkaniv dělo se dříve cestou přirozenou tak, že se výrobky nejprve máčely v louhu, připraveném vyluhováním dřevěného popela; pak se vykládaly na louku a stále se polévaly vodou. Vlivem slunečních paprsků tvořil se z vlhkého vzduchu ozon a z vody a vzduchu peroxyd vodíku a tyto okysličovací vlivy len a později bavlnu bílily. Bělení postupovalo ovšem velice zvolna. Zboží se nechávalo na trávníku až čtyři neděle, potom se znovu máčelo v louhu a znovu se na trávník prostíralo, a to trvalo tak dlouho, až bylo zboží úplně bílé. Po vybělení se máčelo v kyselém mléce nebo ve slabých kyselinách. Tak trvalo bělení několik měsíců a bylo ovšem i velmi nákladné. Zavedením různých chemikálií, jako sody, žíravého natronu, kyseliny sírové a solné, chlorového vápna a rozšířením bílení na provoz tovární, hlavně zpracováním velkého množství bavlny, stalo se bílení rychlejší a levnější a bělidlo nejdůležitější částí textilních závodů. Také barvení látek nebo příze dělo se způsobem primitivním a práce nebyla ani snadná, ani příjemná. "Kus", ať piáno nebo zboží bavlněné, muselo se v kotli dobře vyvařiti, aby se zbavilo všech nečistot a mastnot, jinak by barvy špatně chytaly a na látce by se vytvořily skvrny a prouhy. Vyvařené zboží se vymáchalo v čisté vodě a dobře vysušilo, načež se barvilo, po případě i tisklo. Potom se oškrobilo pšeničným škrobem, opět dobře vysušilo a poslalo se do mandle. Barvilo se hlavně indychem. Indychová barva se třela v měděné nebo železné pánvi tvaru polokoule, t. zv. "rajbšále" tak, že se v ní pohybovalo třemi až čtyřmi železnými koulemi. Do utřeného indychu se přidával roztok modré skalice čili "kupferwasser" a vápno, čímž dostal indych zlatolesklou barvu a zvláštní omamnou vůni, takže často mistr i dělníci chodili k pánvi čichat, aby se nasytili té vůně. Jedna libra indiga stála 8 až 9 zlatých. Indych -přírodní - byl k nám dodáván z Indie v bednách z krásného indického dubu, několikrát potažených hadrovinou. O toto dřevo velice stáli řezbáři, kteří z něho hotovili umělé rámy. Když byl vynalezen indych chemický, který se dovážel z Německa, měli řezbáři konec. Avšak ne všecko zboží bylo jednobarevně modré. Kdo by nevzpomínal na sukně a celé šaty modračky, na modré vzorkované zástěry, modré - důkladné - kapesníky, jaké zejména šňupáci uměli velmi fortelně roztaho-vati, byla i modrá prostěradla a přikrývky na stůl i postel a modré loktušky pro rance. To byla samá tiskovina, tenkrát před 50 až 100 lety byla modrá barva všude. Aby se docílilo vzorkované látky, barvíři kapali na natažený kus před ponořením do barviva uvázaným hrachem kapky a kapičky vosku, takže vznikla látka pěkně tečkovaná. Byla to ovšem práce velmi zdlouhavá. Při látkách na zástěry se to dělalo tak, že se na látce nejprve vyšil nitmi vzorek, potom se látka obarvila a po usušení niti vypáraly. I to byl způsob velmi primitivní a zvolný. Barvíři Hartman a Tláskal, chtějíce látky tisknouti novým, lepším způsobem, povolali si z Francie dva koloristy, kteří tiskli na látky vzorky dřevěnými formami. Uvařili bílou kašovitou barvu, t. zv. "pop", kterou natřeli na napiatou flanelovou látku, připevněnou na stolku, zvaném "šarše", v ní pak formu namáčeli a obrazec na ní vyrytý otiskováním přenášeli na kus tak, že formu opatrně přiložili a zkušeným úderem ruky nebo dřevěného kladiva vyvolali otisk. Tisklo se na dlouhém dřevěném potiskovacím stole, potaženém měkčí podložkou, aby byl tisk co nejpřesnější. Později chodili po městech t. zv. "cajchneři", kresliči, kteří malovali různé vzorky a barvířům je prodávali. Ti si podle nich dávali zhotovovati tiskací formy formařům. Posledním formštechrem u nás byl' výše zmíněný Oldřich Šrůtek, majitel domu č. 22A na náměstí a chalupy č. 3C pod Horskou branou. Ten dělal nejen obvyklé formy řezané a dlabané (reliéfní), ale i jemné vzory z mosazných pásků a hřebíčků, jak se i jinde pracovaly. Brzy přišlo v obyčej tisknouti vzorky několikabarevně, k čemuž ovšem muselo býti tolik forem, kolik bylo barev. Když otištěné vzorky oschly, což trvalo asi 24 hodiny, zavěsilo se zboží na kruhovité ráfy, opatřené háčky a spouštělo se do "kypy", ve které byla indigová barva s přísadami. Kypa byla kulatá káď 180 cm až 2 m vysoká, zapuštěná do země, vyčnívající jen asi 60 cm, aby se barvíř nemusel příliš shýbati. Zpravidla byla ze dřeva modřínového, aby déle vydržela. V kypě se zboží ponechalo asi půl hodiny, načež se vytáhlo, a když provětralo, zase se do ní spustilo a to se opakovalo šestkrát až osmkrát. Potom se dala do nějaké kádě čistá voda, do níž se přidalo trochu kyseliny sírové (t. zv. olium) ; jak mnoho, to se muselo zjistit jazykem, olíznutím. Nato se látka do této lázně na chvíli ponořila, čímž popem vytištěný a indychovou barvu nepropouštějící vzorek se smyl a na látce jasně bíle vystoupil. Následovalo důkladné vymáchání v čisté vodě buď doma nebo na řece, vysušení, vymandlování, úprava a již - nebo: konečně - putovalo zboží do světa. A naši barvíři rozváželi zboží hodně daleko, Padiaur povídá, že až do Vratislavě (Breslau), Brna, Vídně (Wien), Benátek, ba i do Lisabonu v Portugalsku. Šrůtek ve svých zápiskách praví, že "handlíři vozili vybílená plátna do jižních zemí, nejvíce do Itálie, Palermy, Senegálie (!) atd." Ovšem se také vyváželo do Uher, na Balkán a do Turecka. A všecko, jak se říká, na nápravě, poněvadž tehdy drah ještě nebylo. Tenkráte, když ještě nebylo hotových barviv, bylo barvířství opravdu veliké umění a často mnoho důmyslu a mnoho práce muselo býti vyplýtváno, aby se dosáhlo určité barvy nebo barevného odstínu, jak o tom dovedou vyprávět staří barvíři. Pro zajímavost uvedeme tu alespoň jeden recept ze staré barvířské ručně psané knížky. Je to recept na stálou černou barvu. Uvádíme jej v původním znění i pravopise:

"Nejdříve Bavlna se obarví na indichovou modrou s kypy, pak se dobře vypere, vymáchá a vyžme. Rozvaří se na kotly ll/2 libry katecha, 8 lotu blausteinu a může se dát do katecha l/2 libry kwercitronextrakt; bavlna se v tom protáhne a na l hodinu založí, z toho se fest vyžme a vezme se do druhé kádě do teplé vody,.do které se rozpustí l libra blausteinu a ý2 libry gáli a v tom se bavlna protáhne a na l hodinu založí - mnoho-li třebas přes noc v tom nechati. Z toho se fest na toče vyžme a vezme se na čistý vápenný, usazený, luh z 1/2 libry vápna a opětně se fest vyžme a vezme se na horký blauholzextrakt z 2% libry extraktu a 8 lotu sody a v tom se bavlna 1 hodiny protahuje, vyžme a vezme se zpět do toho starého katecha, do kterého se ale 2 libry kupferwasru přidá a v tom se bavlna Skrát protáhne, fest vyžme a vezme se zpět do toho gáli s přídavkem 1/2 litru esigsauereseisen a v tom se 12krát protáhne a do rána založí. A toho se vyhodí a buď vyžme, neb nechá se vysáknouti a vezme se zpět do toho gáli s přídavkem 1 litru eisenbriih-Esigsauere eisen, s toho se vymáchá a protáhne na mydle - Schmierseife - 4 loty mydla a 2 loty oleje". Jak dlouhá to procedura! Dnes dosáhnou barevny černé barvy velmi snadno a rychle. Vizte nynější recept: Vezme se 11/2 kg prášku Tiefenschwarz nebo jiné značky, 1,800 kg sirníku sodnatého, 1,600 kg Glauberovy soli a l kg sody, vše se pospolu rozvaří, nalije do kádě, rozmíchá, bavlna se tím hodinu protahuje, načež se třikrát v čisté vodě vypere, voda na stroji vystříká a vše je hotovo. Dříve si musel barvíř z různých solí a výtažků sám barvivo připravovati, dnes následkem velikého pokroku v chemii obdrží veškeré barvy již hotové v prášku a jen množství si odváží podle odstínu, jehož chce dosáhnouti. Dříve trvalo obarvení jedné série celý den i více, dnes je za hodinu hotova. V letech sedmdesátých měl barvířský tovaryš týdenního platu ke stravě l zlatý 80 krejcarů a pracoval denně od 6 hodin ráno do 7 večer, později dělník od svazku bavlny 80 krejcarů beze stravy, dnes 18 korun a 10% přirážku. Ovšem barvilo se také jinými barvami. V cizině se začalo užívati šarlatové košenilové barvy již v 16. století, v 18. století byla zavedena turecká červeň a brzy nato objevena berlínská modř. Koncem 18. a začátkem 19. století zavedena byla výroba kyseliny sírové, sody a příprava chlorového vápna, r. 1815 barvení na hnědo pomocí katechu a od r. 1830 používáno chromové soli při barvení modrým dřevem na černo. Svého času velice byly oblíbeny stálobarevné pestré šátky, t. zv. kozmanovské, při nichž barvicí postup byl značně složitý. Plátna k tomu určená musela býti velmi jemná a úplně vybílená. Na zmandlované zboží se tiskla nejprve barva černá, potom červená a fialová (lila). Když zboží uschlo, rozvařilo se v kotli kravské lejno a v tom se zboží za stálého míchání asi půl hodiny míchalo, načež se vyndalo, na toku vyždímalo a v potoce nebo řece dobře vymáchalo. Nato bylo znovu vyvářeno ve vodě, do které se dala barva krapšmak a karmazin, přičemž se zboží stále posouvalo po laťovém válečku. Asi za hodinu se opět vyňalo a vypralo, načež se ukázala krásně červená barva. Následovalo opět sušení a tištění doplňovacími barvami modrou, zelenou a žlutou. Vedlo by nás daleko, kdybychom dále chtěli popisovati rozmanité způsoby barvení staršího i novějšího. Jako všude, i zde technika učinila ohromné pokroky. Od ručního potiskování se přešlo k tisku lisem, jenž nahradil lidskou pěst a dřevěnou palici, r. 1834 Perrot z francouzského města Rouenu vynalezl potiskovací stroj s chodem přetržitým, t. zv. perotinu, nyní se všeobecně užívá nepřetržitého výkonu potiskovacího stroje válcového, na němž příslušné vzorce jsou vyryty nebo vyleptány. Sušicí komora s horkým vzduchem práci urychluje. Avšak s příchodem výroby po továrnicku mnoho i jinak se změnilo. Zanikly staré cechy, ochromené již za císaře Josefa II. (zrušeny r. 1859), mnoho živností cechovních prohlášeno na počátku 19. století za živnosti svobodné, přestaly cesty na zkušenou, v zapomenutí upadl i barvířský cechovní znak - kotlík na tření indychu s koulemi - barvírny, jak byly po chalupách roztroušeny, zmizely a na jejich místě, alespoň některých, zadýmal vysoký tovární komín. Tak se časy mění, u nás i jinde. V letech sedmdesátých minulého století bylo u nás ještě několik mistrů barvířů-tiskařů, z nichž největší závod měl Antonín Kabátník v čís. 46 a na zadomí za nynější radnicí. Zaměstnával stále několik tovaryšů, pracoval na svůj účet a měl i svůj mandl, na němž tištěné zboží upravoval. Mimo něho byl tu Arnošt Vaněček v domě č. 4 B v ulici Zahradní (dnes Čs. legií), Jan Smola v domě č. 38a na náměstí, Kárej Wenclík v domě č. 124b v Dlouhé ulici (dnes třída Komenského), Josef Moravec v Klopotově č. 20 c a Jan Tomek, který měl barevnu v domě č. 15 c v ulici Svatojánské (dnes Českých bratří), později v č. 6 c. Josef Moravec zůstal věren ručnímu tisku až do smrti, tiskl a barvil zboží - soukromníkům i tkalcům - podle starého způsobu na indychové kype do země zapuštěné, obarvené zboží máchal na potoce nebo v řece a sušil venku nebo v chodbě své chalupy, kde od střechy dolů měl rozvěšené mokré a jen ručně vyždímané "kusy". Jan Tomek měl zde několik vyučenců. Jeden z nich, Jan Novotný, rodem ze Sudína, neumějící ani číst, ani psát, koupil si někdejší koželužnu Svobodovu č. 57C v Novomlýnské ulici a zařídil si v ní barevnu. S počátku se mu vedlo dobře, takže si pořídil i parní kotel. Později však závod klesal, až přišel do dražby. Koupili jej Demuth a Havel, postavili novou budovu a zařídili v ní barevnu a bělidlo. Avšak ani jim se valně nevedlo a majitelem se stal V. Dlabola. Barevna zanikla ještě před světovou válkou a opuštěná budova znenáhla propadala zkáze. Před třemi roky byla rozbořena a tovární komín skácen. Fr. Demuth si najal bělidlo č. 60C a zůstal v něm až do smrti. Vyučencem Antonína Kabátníka byl František Herzig, rodák z Olešnice pod Vrchmezím (nar. 1847). Ten si vzal za manželku dceru výše jmenovaného barvíře Jana Tomka z č. 6C a začal samostatně barviti v jeho barvířské dílně v domě č. 15A. Když se mu však nedařilo, přestěhoval se do Olešnice. Pobyl tam však jen několik let a vrátiv se pokračoval v barvířství na starém místě. Když však jeho nejmladší švagr Bohuslav Tomek chalupu č. 15C převzal, nezbylo Fr. Herigovi než založiti si samostatnou dílnu někde jinde. I koupil v Klopotově od Jana Svobody chalupu č. 22C se zařízenou dílnou a přestěhoval se tam. Tak položen byl základ k dnešním závodům firmy Bratři Herzigové. Začátky byly ovšem těžké, vždyť chalupa byla koupena na dluh, stěží se sehnaly peníze na převodní poplatky. Barvení se dělo s počátku čistě primitivním způsobem a pomáhala při něm celá rodina. Voda donášena byla v konvích z potoka, máchání obarvené bavlny se dělo na potoce nebo v řece Metuji, kamž se zboží na trakařích dováželo, vaření se dělo v kotlíku, pod nímž se topilo, po ručním vyždímání na tokách se zboží sušilo s počátku venku na tyčích rozvěšené a teprve později v primitivní sušárně. "Otec", tak vypravuje nynější spolumajitel závodu p. Jar. Herzig, "ve dne barvil, v noci topil v sušárně, balil zboží a vyřizoval korespondenci. My děti s bavlnou jsme srostly, ba na bavlně jsme se často i vyspaly, když přišla návštěva a na nás postel již nezbyla. Pamatuji se, že babička a později i maminka, kolébajíc některého z mých sourozenců, bavlnu pro vyváření "podvazovala", t. j. svazováním upravovala přadena tak, aby se při barvení nepocuchala. Líčiti celý vývoj tohoto továrního podniku nebylo by snad na místě, ač by to poskytovalo názorný příklad, jak se poměry v tomto oboru měnily, jak byly zákaznictvem činěny nové a nové požadavky, jak se měnila technika i barvicí prostředky a jak se závod opět a opět musel modernisovati, aby udržel krok. A co takto jeden závod vzrůstal, ostatní postupné zanikaly. Posledním z nich bylo rukodílné barvířství Jana Tomka z č. 6C (byl nejstarším synem výše jmenovaného Jana Tomka), jenž zemřel r. 1916. Jeho syn Jaroslav Tomek již barvířskou dílnu neobnovil, nýbrž zařídil si ruční výrobu a obchod zbožím textilním. Také Bohuslav Tomek, strýc nynějších majitelů závodu, jenž po řadu let jako tovaryš pracoval v barvírně Josefa Bartoně v Náchodě na Pihově, od samostatného podniku u-stoupil a raději pracoval ve vzrůstajícím závodě synovcově. A tak dnes máme v Novém Městě podniky tohoto druhu jenom dva: barevna a bělidlo firmy Bratří Herzigové, která barví, bílí a upravuje bavlnu, a barevnu a bělidlo firmy Frant. Demuth, která barví, bílí a upravuje hotové látky. Mnohé ze zdejších textilních závodů, jako všude jinde, mají při svých podnicích vlastní barevny, bělidla a úpravny, ale to již nespadá v rámec našeho vyprávění. Krušná, ba klopotná byla práce našich bar-vířů a běličů a jejich zdraví ohrožovalo nejedno nebezpečí, ale přes to všechno uchovali si jarou mysl a smysl pro poesii a půvab okolí, v němž žili, jak to dosvědčuje báseň známého již novoměstského veršovce-samouka, běliče Václava Otty Albína Pummra z Horského předměstí: Bělič. Teče Metuj, křovím hýbá, břehy líbá kolem louky zelené, pestrým kvítím oděné; v libé vůni na výsluní na lučinách bělič jen dlí a zpívá celý den. Dlí a zpívá, aby plátna nám posvátná denní skvoucí slunka zář, tiché noci luny zář nad sníh bílá učinila; by bělala v pohodě jako labuť na vodě. Krásné, krásné povolání děvy, páni, na tom světě bělič má, o všechny on stejně dbá; světem všady starý, mladý plátnem tělo odívá, v plátně k hrobu dospívá. O, by také licoměrná skvrna černá tvář lidského osidla měla téhož bělidla! Zrádné srdce a pokrytce plátno bílé do živa stále pal co kopřiva. Na běliče v zimě, v létě dbáme v světě; roucho bílé nejdéle na hradě i v kostele. Dál co den plátna ven! bělost slunko čaruje na lučinách Metuje. Pokračování.